Školní lyžák část 2

6. února 2012 v 23:01 | Mona Linth |  Školní lyžák
Ráno vstávat se mi kupodivu CHCE. Čtrnáct dní pohody s přáteli, kdo by nechtěl. Mamka se ségrou vstávají semnou, i když je to v půl7 ráno.
,,Mami. Nejedu tam na rok." Zaplňuji poslední místo v batohu jídlem, které mi mamka nachystala už včera a zdá se jí to pořád málo. Tatík přijde a vrazí mi do ruky láhev vína a nějaký Jim Beam nebo co.
,,Kupte si k tomu kolu. Když teda budete slavit." Dodá se smíchem.
,,Děkuju moc!" Zabalím láhve do triček aby se nerozbily. To si nemůžu dovolit, co by jsme asi pily! S rozloučením a zamávání vyrazím v plné polní k autobusu. Lidi na mě koukají trochu podezřele, ale co jim je do toho. I když, vidět holku s krosnou jak se táhne s přeskáči, lyže a hůlky, taky bych koukala. U autobusu čekám na Lucku. Najednou na mě někdo položí ruku…


,,Nazdááár" bafne na mě to střevo blonďatý
,,No fůůůj! Ty chceš abych pošla ještě před odjezdem?"
,,To né, ale když jsem viděla jak se rozhlížíš a vůbec mě nevidíš. Na koho jsi koukala?" prohledla mě. Můj zrak se zabloudil ke skupince kluků. Tedy hlavně k jednomu. Hnědooký špinavý blonďák s rošťáckým kukučem a mužně stavěným tělem. Lucka hned pozná na koho koukám.
,,Nojo holka, ale na toho nemáme ani jedna." Rychle spadnu zase na zem. Pravda, určitě si nás vůbec nevšimne.
,,Hele a koukej co mam!" ukáže mi její nový snowboard
,,Krásnej, ale umíš na tom vůbec?"
,,Neumím, ale tak snad tam bude nějakej fešák co mě to naučí" zatouží
,,To by ale nesměl být od nás ze třídy" řehtám se
,,Taky nemyslím nikoho od nás. Spíš jsem myslela nějakýho vlekaře, víš?" šklebí se na mě.
,,No dobrá. Přeji hodně úspěchů, ale už se pojď naložit." Podám naše batohy spolužákovi, aby je uložil do zavazadlového prostoru autobusu.
,, Stejně mi to přijde divný, bydlíme na horách a jezdíme na hory jinam." Pronese Lucka a většina kluků z naší třídy souhlasně a hlavně otráveně zabručí. Kdybych to pronesla já, tak budou všichni mlčet, protože Lucka je nejen krásně štíhlá, ale i celkově hezká. Nevěřím tomu, že by byli otrávení ze zájezdu. Spíš to bude tou nejméně hodinovou cestou autobusem.
,,Já vlastně ani nevím kam jedem." Nakloním se do uličky abych viděla jak postupně všichni nastupují. Dokonce i ten krásný hnědooký blonďáček.
,,Já doufám, že do nějakýho většího města, aby tam bylo co nejvíc kluků, kteří by mě naučili na prkně"
,,V to zase moc nevěř, abys nebyla překvapená a nebo zklamaná." Autobus se rozkodrcá směrem pryč z našeho městečka. Na mp3 přehrávači na navolím skladby od Tomáše Kluse a Mandrage, uvelebím se v nepohodlném sedadle a přemýšlím o všem možném. Hlavně o tom, proč jsem ještě neměla žádného kluka a jak by mohl vypadat nějaký můj princ. Občas jsem ráda za to, že jsme s Luckou jediné holky ve třídě, protože si nemusí lámat hlavu, že jsem poslední holka ze třídy, která ještě neměla kluka. I když z nás dvou vlastně poslední jsem. Cesta uběhla celkem rychle asi proto, protože jsem usnula a zdál se mi krásný romantický sen o mě a neznámém princi. Než se naděju, tak už musíme vystupovat. Autobus zaparkoval na náměstí a odtud se s věcmi plahočíme k vleku, kde nás (mě s Luckou a učitelem) vyveze rolba až k chatě i s všemožnými krosnami a batohy. Když pomůžeme vyložit batohy do chaty zabydlíme se s Luckou v nejlepším pokoji. Protekčně, protože jsme tu jediný holky, tím pádem máme nejvíc věcí, tak abychom se vešly. Jakmile máme všechno vybalené a uspořádané, uvaříme si ovocný čaj a zapneme na notebooku romantický film. Postavím se k oknu s hrnečkem a sleduji partu kluků, která se blíží k naší chatce. Můj zrak směřuje na blonďáka, jak se kouluje s ostatními. Náš učitel nás zavolá dolů do jídelny na nástup.
,,Takže lidi, jsem rád, že jste se tu sešli v takovém počtu, ale moc bych vás chtěl poprosit, abyste nekouřili a nepili alkohol na pokojích. Kouřit se chodí ven před chatu. A alkohol se konzumuje zde v hospůdce, ale jen případě, že vám už bylo 18! Myslím, že všem už bylo, že?" prohlídne si všechny přítomné. Já se radši schovám za nějakého kluka, který je nejspíš z učňáku. Nepotřebuju aby každý věděl, že ještě nejsem plnoletá, i když jen do pondělí. Najednou ucítím někoho za zády, jak mě jeho ruce chytají za pas a v tu ránu jsem v náručí našeho třídního komika Pavla.
,,Do sněhu! Do sněhu! Do sněhu!!" skandují kluci. A už semnou Pavel rozrazil dveře. Ani se nenaděju a už ležím zabořená ve hromadě sněhu. Směju se až mi sníh padá do pusy. Najednou uslyším dívčí křik a Lucka leží vedle mě.
,,To si budeme pamatovat, vy bídáci!" řehtáme se, ale to už k nám přiletí Pavel i nějací dva další kluci. S Luckou toho využijeme a začneme jim cpát sníh do obličeje i za tričko a strašně nás to baví.
,,Jak malé děti! Koukejte nanosit dřevo, když máte tolik elánu!" Zkazí nám zábavu učitel.
,,To od tebe nebylo pěkný." Nadává Pavel, když si vysypává sníh z kalhot.
,,A od tebe snad jo? Takhle nás naházet do sněhu!" Smějeme se při plnění proutěného koše dřevem.
Ještě chvíli se bavíme, ale pak už je třeba odnosit naložené dřevo. Přijde nám na pomoc i spolužák Tomáš. Rozložíme dřevo u krbu aby oschlo.
,,No výborně, asi vás pro dřevo budu posílat častěji." Směje se učitel a podává nám čaj na zahřátí.
,,Holky, mam pro vás úkol. Nevím co bude k obědu, kuchařka tady bude až od pondělí, protože má rodinnou návštěvu. Asi něco důležitějšího než hlad 30ti nenažraných puberťáků." Směje se ,,Proto bych potřeboval, aby jste mi pomohly vařit, dokud paní Vránová nepřijede. Samozřejmě to nebude zadarmo! A kluci budou mýt nádobí!!"
"Tak v tom případě to půjde bez problémů!" Směju se při představě, že kluci myjí špinavé talíře.
,,V kuchyni je taška, v ní jsou balíky těstovin nějaký sýr a párky. Myslím, že těstoviny s opečeným párkem budou stačit. Já bych udělal nějakou polévku. Co vy na to?"
,,Tak dobrá, za půl hodinky se sejdeme v kuchyni, pane!" Lucka zasalutuje a jdeme do pokoje. V horním patře vládne chaos, řev a smích. Kluci řádí jako tajfun a tak se s Luckou zavřeme v pokoji.
"Nino, jak je to tady vůbec s koupelnou, doufám, že nebude společná? To bych nepřežila!"
,,Br.. Né, my máme rovně a doprava a kluci doleva. To by bylo, společný sprchy!" Zalykám se smíchy.
"Kdo ví, třeba by nás to překvapilo."
"Ne, to asi ne. Takový ucha co tu máme." Smíchy už mě bolí břicho. "Myslím, že by jsme měly jít do kuchyně, abychom dneska vůbec něco jedli."
,,Šéf asi umí jen ty polívky, když chce abychom navařili." Sejdeme dolů a tam stojí kluk, kterého jsme ani jedna nikdy neviděly
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 SabinQa SabinQa | 7. února 2012 v 9:45 | Reagovat

super :)

2 michaell-ilove michaell-ilove | Web | 7. února 2012 v 9:47 | Reagovat

děkuji

3 Lunar Lunar | E-mail | Web | 7. února 2012 v 9:59 | Reagovat

Ja mám Lucku sestru, takže pekné meno:D A inak pekne píšeš:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama